První vysílačky se objevily za druhé světové války. V život je uvedla americká firma Motorola a byly určené pro vojenské účely. Byly ovšem tak veliké, že je museli vojáci nosit na zádech. Dnešní vysílačka vypadá jako mobilní telefon. Jen je většinou o trochu větší a je vybavena anténou. Rozdíl mezi mobilním telefonem a vysílačkou je jasný.
§ Mobilní telefonpotřebuje ke spojení s jiným účastníkem nějakého operátora, přes kterého se spojení uskuteční.
§ Vysílačkapotřebuje ke spojení pouze druhou vysílačku.
Důležité je, aby druhý účastník měl naladěnou vysílačku na stejnou vlnovou délku. Jinak ke spojení nemůže dojít. Existuje jedno nepsané pravidlo při volání těmito přístroji. Pokud končím část svého hovoru, použiji slovo „přepínám“. Tím můj kolega zjistí, že je na řadě on.
S vysílačkou na výlet
V dnešní době není vysílačka určena pouze pro účely vojenské, ale může z ní být docela dobrý pomocník v běžném životě. Některé vysílačky mají dosah i deseti kilometrů.
· Pokud máme v rodině někoho, kdo právě nevládne orientačním smyslem, ale rád chodí na výlety, bude určitě vděčný za jistotu v podobě stálého spojení s někým blízkým.
Stejně tak se dají vysílačky využít při různých bojových hrách pro děti. Výhodou vysílačky je také to, že se za spojení a hovory nemusí naprosto nic platit. Jen je potřeba nezapomenout občas vyměnit baterky.
· Větší výkon ohledně spojení mají vysílačky vozidlové. Tam je pevná anténa přidělaná na autě a zajištuje dosah až čtyřiceti kilometrů.
· Největšího výkonu dosahují vysílačky základnové. U nich je anténa přidělaná na jednom místě a má dosah padesát kilometrů i více.
Vysílačky se z vojenských zákopů pomalu probojovaly do našich běžných životů.
I mladé maminky si je pořizují, aby ohlídaly jejich miminka před nějakou nečekanou situací. Těmto vysílačkám se něžně říká „chůvičky“.